Z předmluvy

Anglický buldok.

Encyklopedie obsahuje kolem 4 400 výkladových a odkazových hesel z kynologie a oborů s ním souvisejících. Přesto však, zejména je-li tato disciplína chápána v nejširším slova smyslu, jako věda zabývající se všemi šelmami psovitými, stačí obsáhnout pouze část problematiky do ní náležející. Kromě hesel popisujících jednotlivá plemena domácích psů a druhy volně žijících psovitých šelem jsou v ní hesla z anatomie a morfologie, fylogeneze, etologie, zootechniky a genetiky, parazitologie a zdravovědy, výživy a krmení, a - v míře nutné pro porozumění ostatnímu textu - také z obecné zoologie, fyziologie a biologie.

Základem slovníku jsou hesla věnovaná existujícím i již vymřelým kulturním plemenům psů. Je doplňují hesla popisující přírodní plemena psů a všechny druhy recentních volně žijících druhů psovitých šelem. Nechybějí ani hesla pojednávající o tzv. designer breeds („plemenech plánovitě vytvořených“), která skutečnými plemeny v zootechnickém slova smyslu většinou nejsou, neboť jde převážně o užitkové křížence, příslušníky F1-generace pocházející z opakovaných spojení dvou stávajících plemen za účelem produkce hybridů, hlavně z důvodů komerčních.

Hesla věnovaná plemenům vymřelým se mohou zdát na první pohled zbytečná. Dva důvody je však opodstatňují. Prvním jsou vývojové souvislosti. Vyhynulá plemena představují většinou důležitý spojovací článek mezi dávnými předky a současnými kulturními plemeny. Druhým důvodem je možnost, že některá z nich by mohla být v budoucnu regenerována nebo rekonstruována podobně jako jsou produktem regenerace či rekonstrukce jiná dnešní kulturní plemena. Jestliže se např. cílevědomou chovatelskou prací podařilo rekonstruovat ze zdivočelých psů žijících na okraji pouště Negev na Sinajském poloostrově kanaánského psa, není důvod, aby se ze zdivočelých psů žijících v Egyptě na okraji Sahary nepodařilo přivést znovu na svět třeba Chufevova psa nebo křížením vhodných stávajících plemen zrekonstruovat např. impozantního starověkého faraonského chrta egyptských vládců a hodnostářů, pokud by se někdo takového úkolu ujal.

Popisy kulturních plemen vycházejí z platných standardů, v žádném případě však nejsou jejich doslovným překladem. Zaprvé se oficiální standardy čas od času mění a v chovatelské praxi je třeba se řídit vždy poslední platnou verzí, kterou mohou zájemci z členských zemí FCI nalézt na webových stránkách této organizace (www.fci.be), případně - u plemen mezinárodně neuznaných - na stránkách příslušných národních kynologických organizací nebo chovatelských klubů. Pokud jde o domácí plemena, pak na stránkách Česko-moravské kynologické unie (ČMKU). Zadruhé - texty mnohých oficiálních standardů jsou pohříchu nesoustavné. Někdy je např. popis beder zařazen do partie „pánevní končetiny" ač z hlediska topografické anatomie patří jednoznačně k trupu, i když funkčně s pánevními končetinami nepochybně souvisejí. Takový text však neposkytuje dostatečně komplexní obraz o habitu plemene, a proto jsou všechny v této knize obsažené popisy uspořádány důsledně a jednotně podle anatomicko-morfologického hlediska. Začínají celkovým vzhledem a velikostí, pokračují hlavou, trupem, končetinami a končí osrstěním.

Údaje o všech plemenech nejsou a nemohou být stejně podrobné. O některých, zejména z okruhu organizovaně nechovaných a kynologickými organizacemi dosud neuznaných, je k dispozici velice málo informací a popis pak musí nutně být stručný až velmi stručný. Někdy zase bývají pod společným názvem uváděny pozůstatky původních nediferencovaných nebo jen málo diferencovaných populací domácích psů, ze kterých procesem reproduktivní izolace vznikly nebo právě vznikají na různých místech nejprve lokální variety a z těch posléze za příhodných okolností svébytná přírodní plemena. Potom prakticky žádný konkrétní popis uvést nelze, je pouze možno vyjmenovat několik málo morfologických znaků společných jedincům, kteří k takové výchozí či prapůvodní formě náležejí či náleželi.

Z úvodu

Hladkosrstý foxteriér.

Plemena domácích psů jsou řazena v této knize do vývojových skupin podle svého původu. Rozhodující pro jejich zařazení jsou především diakritické znaky stavby těla, které jsou relativně věrným odrazem příbuzenských vztahů.

Podle tohoto kritéria jsou všechna plemena rozdělena do čtrnácti vývojových skupin - (1.) primitivní a špicovití psi, (2.) dogovití psi nížinného typu, (3.) honiči, (4.) orientální chrti, (5.) krátkosrstí a hrubosrstí ohaři, (6.) dogovití psi horského typu, (7.) dlouhosrstí ohaři, (8.) španělé, (9.) orientální ovčáci, (10.) bišonci, (11.) pinčové, (12.) teriéři, (13.) okcidentální chrti, (14.) okcidentální ovčáci.

Podrobná analýza původu jednotlivých skupin ukazuje, že i když ke zdomácnění různých geografických poddruhů vlka obecného (Canis lupus) došlo na větším počtu míst střední a jižní Evropy a střední a jižní Asie, lze rozlišit dvě hlavní vývojová centra, starší asijské a mladší evropské. Ze čtrnácti vývojových skupin jich devět náleží k linii pocházející z Asie a čtyři patří k linii evropské. k asijské příslušejí (a) dogovití psi nížinného typu, (b) honiči, (c) orientální chrti, (d) krátkosrstí a hrubosrstí ohaři, (e) dogovití psi horského typu, (f) dlouhosrstí ohaři, (g) španělé, (h) orientální ovčáci a (e) bišonci. k linii pocházející z Evropy náležejí (a) pinčové, (b) teriéři, (c) okcidentální chrti a (d) okcidentální ovčáci.

Nejstarší vývojová skupina primitivních a špicovitých plemen nepatří ani k jedné z těchto linií, její rozšíření je prakticky kosmopolitní. Patří k ní autochtonní plemena pocházející z Evropy i z Asie, ale též z obou Amerik (do nichž pronikli jejich předkové od severu s asijskými osídlenci), z Austrálie (kam přišli s lidmi z již. Asie) a z Afriky (na jejíž půdu se dostali s přistěhovalci od severovýchodu, z Přední Asie a Blízkého východu).

Toto dělení se liší od zavedené klasifikace plemen běžně užívané Mezinárodní kynologickou federací (FCI) i od uspořádání více či méně významných národních kynologických organizací, které nejsou jejími členy. Vlastní členění plemen má anglický Kennel Club (KC), American Kennel Club (AKC), americký United Kennel Club (UKC), Canadian Kennel Club (CKC) nebo Australian National Kennel Council (ANKC).

Třídění užívaná kynologickými organizacemi musejí zohledňovat jiné potřeby, např. pokud jde o pořádání výstav psů, a tak se z důvodů ryze praktických dostávají někdy do jedné skupiny plemena naprosto nepříbuzná, např. ovčáci orientální a ovčáci okcidentální, chrti okcidentální a chrti orientální. KC řadí do skupiny Hounds (honiči) jak některé chrty, tak skutečné honiče, ale rovněž špicovité psy, např. finského špice a norského ptačího psa.

V tomto lexikonu popisovaná plemena jsou řazena do skupin výlučně podle původu, aby vynikly skutečné příbuzenské vztahy mezi nimi. Ty jsou velmi důležité pro správné pochopení chování a potřeb či nároků jejich příslušníků.