Ukázky z knihy

Bišonek

Bišonek. bišonek (bichon à poil frisé, Tenerife Dog, tenerifský psík, Canary Island Lap-dog, kanárský psík) – příslušník vývojové skupiny BIŠONKŮ, mezi jehož blízké příbuzné patří MALTÉZÁČEK, BOLOŇSKÝ PSÍK, LVÍČEK, MADAGASKARSKÝ PSÍK, HAVANSKÝ PSÍK aj.; povahově je to inteligentní, čilý, veselý, vysloveně optimistický a hravý psík naprosto neagresivní a přátelský, velmi závislý na majiteli a členech jeho rodiny; nejlépe se cítí v jejich blízkosti; je plemenem vhodným i pro úplné začátečníky, nicméně laskavá důslednost při výchově je u něho důležitá stejně jako raná a co nejširší socializace, aby přivykl nejrůznějším prostředím, cizím lidem, psům aj. zvířatům; samotu nemá rád a může se „svými“ lidmi jít i do společnosti, jeho chování je podle okolností zcela přirozeně uhlazené ba vybrané; s jinými psy, ale i kočkami a jinými drobnými volně drženými domácími miláčky (od myší a křečků přes potkany a morčata po papoušky a jiné exotické ptactvo) se snáší výborně; k dětem je vstřícný, ale při hře je třeba na ně dohlédnout, aby mu neubližovaly; výchova založená na laskavé důslednosti a hře je poměrně snadná, neboť b. je snaživý a přičinlivý a chce člověku a priori vyhovět a potěšit ho; pokud by někdo očekával, že ho najde večer „zdobit“ tam, kde ho ráno zanechal, hrubě by se mýlil; b. miluje pohyb a různé aktivity, např. trénink agility či jiného psího sportu vyhovujícího jeho velikosti, jsou pro něho velmi vhodné; srst je poněkud náročná na pravidelnou péči (česání) a úpravu, která vyžaduje znalosti a estetické cítění; při vynikající kvalitě a patřičné úpravě srsti, když vypadá jako oživlá figurka z nepolévaného porcelánu (biskvitu), nejlépe vynikne jeho krása; kvalita srsti je samozřejmě závislá také na výživě; pokud se u něho počítá s výstavní kariérou, je zapotřebí obohatit krmnou dávku o kvalitní zdroj vitaminu H (biotinu); při jeho pravidelné aplikaci je totiž vždy co upravovat, takže pes nebo fena se může zúčastnit i několika špičkových výstav v krátké době; sněhobílá srst vyžaduje většinou, zejména u psů a fen z měst s ovzduším silně znečištěným množstvím polétavých prachových částic, časté koupání; při použití skutečně kvalitní speciální pro psy určené kosmetiky je to možné každý týden bez jakékoli obavy z poškození srsti či podráždění pokožky; musí ale jít vždy o značkovou kosmetiku obsahující výlučně rostlinné oleje (nikdy živočišné tuky jako je lanolin nebo norkový olej!) a po každém šamponování musí následovat ošetření balzámem-kondicionérem na mokrou srst (stejné značky jako šampon), a to takového typu, který jí dodá na objemu; i když se s ním majitel nezúčastňuje výstav, měl by být b. vždy dobře upravený, neboť je vizitkou vlastníka a úprava z něho dělá to, čím být má, živou ozdobou, která pochopitelně má své nároky i práva; při jeho držení je tedy třeba počítat i s jistými náklady na údržbu; psy a feny z měst je pro zimní období nutno navyknout na nepromokavý obleček; není na tom pranic snobského a nejde o chlad, ale o záležitost veskrze praktickou, aby majitel nemusel psa po jedné každé vycházce, z níž se pes vrátí znečištěný „po čáru ponoru“ černou solnou břečkou, koupat

Zpět na seznam ukázek

Brazilská doga

Brazilská doga. brazilská doga (fila brasileiro, cão de fila, fila, b. fila) – řadí se do vývojové skupiny DOGOVITÝCH PSŮ NÍŽINNÉHO TYPU a k jejím nejbližším příbuzným patří EŠTRELSKÝ PASTEVECKÝ PES, ALENTEŽSKÝ PASTEVECKÝ PES, CASTROLABOREIRSKÝ PASTEVECKÝ PES, ŠPANĚLSKÝ MASTIN a PYRENEJSKÝ MASTIN; v jejích žilách koluje významný podíl krve OKCIDENTÁLNÍCH CHRTŮ, předků ŠPANĚLSKÉHO CHRTA, PORTUGALSKÉHO KRÁLIČÍHO PSA a TERCEIRSKÉ DOGY; povahově je b. d. pes, kterému v žádném případě nechybí odvaha ani rozhodnost či statečnost; majiteli a jeho rodině je velmi oddaná; je poslušná a vůči dětem navýsost tolerantní; ty by s ní však přesto nikdy neměly zůstávat bez dohledu dospělé zodpovědné osoby; protože neznají míru, mohly by ji neúmyslně vyprovokovat, a to by mělo fatální důsledky; ani rodinní přátelé si s ní nemohou hrát, mazlit se jak je napadne nebo si k ní dovolovat jiné důvěrnosti; od osob nepatřících k rodině majitele, její „smečce“, si udržuje odstup; její věrnost majiteli je příslovečná, vždy vyhledává jeho společnost, a proto také nepatří trvale do venkovního kotce; možnost žít s ním stále posiluje významně její vztah k němu; jeho základem musí být vzájemná důvěra a oboustranný respekt; jakmile má b. d. pocit, že je majitel ohrožen, neváhá a zasáhne; je odměřená a krajně nedůvěřivá vůči neznámým osobám, ale bezdůvodně nesmí nikdy útočit; vyjádří-li někomu cizímu svoji nedůvěru třeba pouhou neochotou se s ním přátelit, je nejlepší nevyvine-li taková osoba vůbec žádnou aktivitu; hlavně se jí nesmí dívat přímo a upřeně do očí, b. d. by to mohla chápat jako výzvu k přímému střetnutí; nejvhodnější je v takovém případě odvrátit hlavu; jinak je její chování klidné; klid plyne z neotřesitelného sebevědomí, jímž je prodchnutá; její absolutní sebedůvěrou neotřese nic, ani náhlé neznámé zvuky, ani neočekávané události v blízkém okolí, ani osoby, které si jí a majitele nevšímají; trvalé změně vlastníka a prostředí přivyká však těžce, obzvlášť v dospělosti, a proto by k něčemu takovému, zvlášť v tomto věku, nikdy nemělo dojít; stát se majitelem tohoto plemene znamená proto, kromě jiného, velkou morální odpovědnost; zkazí-li někdo b. d. výchovnými nebo výcvikovými chybami, neměl by se jí nikdy zbavovat, sám by měl „své hříchy“ zvolna a trpělivě za pomoci zkušených osob napravovat; v novém prostředí to s ní totiž bude ještě horší, a bývá to také zpravidla její konec; jako hlídač majetku je doslova nepřekonatelná; smysl pro ochranu vlastního teritoria je u ní velmi silně vyvinutý; vzdor tomu, že mnozí jedinci se neuplatňují ani jako lovečtí psi, ani jako psi skotáčtí nebo honáčtí, disponuje plemeno stále veškerými instinkty psa určeného k lovu velké zvěře a k tvrdé práci psa schopného poradit si i s velmi vzpurnými kusy skotu; k druhým psům se chová b. d. zpravidla výrazně dominantně, na vycházce by proto nikdy neměla být volně puštěná; volný výběh je možno jí dopřát pouze na dobře oploceném pozemku, k jehož ohrazení nemají zvenku bezprostřední přístup cizí lidé; v klidu je její výraz rozvážný, ušlechtilý a sebejistý, někdy až zdánlivě znuděný nebo lhostejný; zdání však klame, ve skutečnosti je schopna okamžitě a se vší razancí zasáhnout, když to uzná za potřebné; v afektu, připadá-li jí někdo podezřelý (ať již počínáním nebo pachem), vyjadřuje svoje pevné odhodlání zakročit nejprve pronikavým pohledem, který musí každého, jemuž je určen, odradit od čehokoli dalšího; cítí-li se totiž nucena zasáhnout, učiní tak bleskurychle, s maximálním nasazením a veškerým důrazem, a tomu by měl každý v nejvlastnějším zájmu předejít; b. d. nepatří v žádném případě do rukou začátečníků, osob postrádajících přirozenou autoritu, lidí lehkomyslných či vrtošivých; majitel si musí být vědom toho, že za všech okolností je to on, kdo v plné míře zodpovídá za svého psa (což ovšem neplatí zdaleka jen pro b. d.); toto plemeno potřebuje majitele, který mu rozumí a má pro něj dostatek pochopení; naprosto nezbytná je široká a systematická socializace v raném věku a na ni plynule navazující vlídná, ale železně důsledná výchova; stále je třeba mít na paměti, že již u odrůstajícího štěněte se mohou projevit přirozené instinkty; výchovu proto nelze odkládat do doby, až bude odrostlé; ke zvládnutí b. d. je nezbytný také dostatek fyzických sil; je nutné, aby ji majitel za všech okolností udržel na vodítku; není tudíž vhodná pro osoby útlého vzrůstu, které nedisponují dostatečným fyzickým fondem; primárním cílem výchovy je, aby byla pokud možno za všech okolností i v dospělosti ovladatelná; proto je kromě jiného nezbytné naučit ji už v raném mládí chůzi na vodítku bez tahání; vzhledem k její vrozené dominantnosti je zapotřebí, aby při vycházce šla vždy alespoň půl metru za majitelem, nejvýše může mít hlavu v úrovni jeho nohou, nikdy však nesmí být ani o několik málo cm před ním; ve smečce psovitých šelem jde totiž vždy vepředu jako první jedinec zaujímající α-pozici, tedy vůdce smečky; b. d. je i tímto způsobem nutno nenásilně, ale stále připomínat, jaké místo v societě jí náleží; pokud by si majitel za všech okolností nepočínal v jejích očích jako schopný vůdce „smečky“, musí počítat s tím, že je stále připravena se této funkce ujmout sama, neboť v jejím pojetí je „smečka“ bez správného vůdčího jedince odsouzena k zániku, což není možné dopustit, neboť jen societa je zárukou přežití; takové situaci musí majitel bezpodmínečně předejít; s ohledem na velikost v dospělosti je zapotřebí věnovat výživě b. d. v době nejrychlejšího růstu, která se částečně kryje s výměnou chrupu mléčného za trvalý, zvýšenou pozornost; v potravě musí být zastoupen v dostatečném množství vápník, který je obvykle zapotřebí dotovat (v podobě trikalciumcitrátu) v zájmu patřičného vývoje skeletu, a vitamin C (nejlépe ve formě esteru C, polyaskorbátu) nutný pro úspěšný průběh biosyntézy kolagenu; potřebná je též aplikace chondroprotektiv s obsahem přírodního komplexu glykosaminoglykanů (GAG) získávaného z gonád endemického a za tímto účelem faremně chovaného novozélandského mlže druhu Perna canaliculus; tyto látky podporují dobrou kondici a funkci diartróz, především velkých kloubů končetin; v potravě mladého rychle rostoucího psa by mělo množství proteinů činit 24 – 28 %, nikoli více (!); štěně by nemělo trpět obezitou a nesmí být fyzicky přetěžováno; nežádoucí je nucený pohyb, kondiční je však nezbytný; plemeno jako b. d. vyžaduje také krmivo odpovídající kvality, nelze se domnívat, že mu postačí nejlevnější průmyslově vyráběná granulovaná krmiva třídy Economy, která nejsou schopna uspokojit ani základní výživové nároky psa, pouze ho zbaví pocitu hladu; v tomto směru je b. d. stejně jako jiná velká a obří plemena velmi náročná

Zpět na seznam ukázek

Český fousek

Český fousek. český fousek – náleží do vývojové skupiny KRÁTKOSRSTÝCH a HRUBOSRSTÝCH OHAŘŮ; je to lovecky všestranně využitelný ohař vhodný pro práci v poli, ve vodě i v lese, velmi inteligentní, houževnatý, vytrvalý, aktivní, pracovitý, učenlivý, výborně ovladatelný, přátelské povahy, který je i přes lovci ceněnou ostrost na tzv. škodnou zvěř snadno cvičitelný a ovladatelný; nikdy není agresivní ani k ostatním psům, ani k lidem včetně osob neznámých, tzv. ostrost na škodnou je převážně výsledkem cíleného výcviku; při práci je součinnost č. f. s lovcem velmi úzká; uplatňuje se i za těch nejobtížnějších terénních a klimatických podmínek; rychle a dobře se přizpůsobuje změněným požadavkům; to majitel-lovec ocení, je-li třeba pozván na hon do honitby, ve které pes běžně nepracuje, anebo jde-li o lov zvěře, na kterou není pes běžně používán; č. f. je a podle názorů některých lovců má zůstat navždy výhradně loveckým psem; někteří lovci dokonce soudí, že má-li být skutečně lovecky použitelným psem, musí prožít celý život ve venkovním kotci a v honitbě; jiní ale nejsou tak rezolutní; i když tvrdí, že č. f. nemůže žít bez honitby, připouštějí, že z hlediska lovecké upotřebitelnosti je jedno, žije-li v domě nebo v psinci a přes to, že podle nich nezbytně potřebuje k životu honitbu, uznávají, že denně v ní může být jen naprostá menšina psů a fen; soudí také, že je důležité, aby č. f. byl současně i milým společníkem člověka, což pro něho není žádný problém; od přírody je to, podobně jako naprostá většina krátkosrstých nebo hrubosrstých ohařů, velice vlídné plemeno; k majiteli, který s ním dobře zachází a kterého se nemusí bát např. pro kruté výcvikové donucovací (parforsní) metody a nepřiměřené tresty za příp. nezdar v práci, je přítulný a projevuje mu svoji náklonnost; povahově je vyrovnaný, klidný, téměř nevydrážditelný; s dětmi vychází dobře; jeho výchova není za předpokladu vlídné, ale naprosté důslednosti majitele obtížná, zvládne ji i začátečník; třebaže se to některým lovcům nelíbí, č. f. může být i sympatickým společenským psem; nutno ovšem pamatovat, že je náročný na pohyb a že se v přírodě cítí opravdu velmi dobře; u jedinců pocházejících z výlučně loveckých chovů se může vyskytovat agresivita vůči jiným zvířatům, především kočkám a fretkám; takoví jedinci jsou potomky rodičů, u nichž se, kvůli požadované ostrosti na tzv. škodnou zvěř, tato vlastnost v chovu preferovala a od útlého věku podněcovala (např. štvaním proti koťatům); pro běžný život lze však agresivitu cílevědomě a účinně tlumit ranou a systematickou socializací a důslednou výchovou

Zpět na seznam ukázek

Jorkširský teriér

Jorkširský teriér. jorkširský teriér (Yorkshire Terrier, Yorkshire Blue and Tan Terrier, Halifax Blue and Tan Terrier, Halifax Blue-Tan Terrier, halifaxský modro-tříslový teriér, Halifax Waterside Terrier, Silky Skye Terrier, Soft-coated Prick-eared Skye Terrier, Yorkshire Blue-Tan Silky-coated Terrier, Yorkshire Blue and Tan Silky-coated Terrier) – malý dlouhosrstý teriér pocházející z Yorkshiru, blízký příbuzný skotských teriérů s. l. (SCOTCH TERRIERS), především SKAJTERIÉRA, ale také dalších do této podskupiny náležejících plemen – SKOTSKÉHO TERIÉRA s. s., WEST HIGHLAND WHITE TERIÉRA a KERNTERIÉRA; název Yorkshire Terrier se začal používat až v r. 1866; tehdy činila těl. hmot. jeho představitelů 5,4 – 6,8 kg (12 – 15 lb) i více (14 – 16 lb), byla oproti dnešku přibližně dvojnásobná; ani jinak se tehdejší j. t. příliš nepodobali svým dnešním příbuzným; zejména srst mají současní představitelé plemene mnohem delší; jejich exteriér je výsledkem organizovaného čistokrevného chovu, šlechtitelského snažení a zvláštní péče o srst, které se dostává především výstavním jedincům; ze psa používaného k lovu krys se stalo plemeno ryze společenské; nezměnilo se však jeho povahové založení; zachována zůstala u tak malého psa obdivuhodná odvaha a ostrost, sebevědomí a samozřejmě značná pohyblivost a hbitost; KC uznal j. t. oficiálně r. 1886 a z téhož roku pocházejí i první zápisy do plemenné knihy vedené touto organizací; r. 1898 byl založen Yorkshire Terrier Club; následovalo období dalšího rozmachu plemene a obrovské a dlouhotrvající celosvětové popularity, která trvá doposud, i když je mu často – pokud jde o kvalitu odchovů – spíš ke škodě než k užitku; je to malý, ostražitý, živý a inteligentní pes vyrovnané povahy, jako každý teriér veselý, učenlivý, hravý a při jakékoli činnosti pohotový a energický; mýlil by se, kdo by spatřil ve výstavním kruhu j. t. s extrémně dlouhou srstí stojícího ve výstavním postoji na zpravidla rudým suknem potaženém podstavci (aby vynikla délka osrstění), a domníval se, že jde o psa, kterého najde člověk večer tam, kde ho ráno zanechal; to, jak se pes předvádí při posuzování na výstavě, je jen výsledek náročného výcviku; j. t. je každým coulem teriérem, jak se sluší a patří; navzdory své velikosti je odvážný, aktivní, činorodý, podnikavý a temperamentní; nikdy nesmí být ustrašený; ani samostatnost mu nechybí, i když svého majitele vroucně miluje; svým chováním ho dokáže doslova okouzlit, takže mu, ať chce nebo ne, často promine i lecjaký drobný prohřešek proti „bontonu“, neboť vzhledem k jeho neodolatelné roztomilosti nemůže jinak; jak by také ne, když tento pes ho miluje z celé duše, je mu oddaný a na něho fixovaný; nejšťastnější je v jeho bezprostřední blízkosti, ať doma celý den prolenoší, anebo jej stráví na turistické túře; ani takový fyzicky náročný výlet mu potíže nedělá, neboť je sportovně založený; pohyb miluje a agility je sportovní disciplína pro něho jak stvořená; trénuje a soutěží vždy s plným nasazením a mimořádným zaujetím; využívá přitom své rychlosti, hbitosti i chytrosti a šikovnosti; s radostí se zúčastňuje her s dětmi (jen mu nesmějí z neznalosti ubližovat, anebo ho ponižovat, má svoji hrdost) nebo s domácími volně drženými zvířecími miláčky (chová se k nim přátelsky); pokud však si vůči němu nepočíná cizí pes tak jak se sluší a patří, odvaha mu nechybí a dokáže být pěkně ostrý; své někdejší lovecké vlohy prokazuje dodnes při úporném pronásledování a lovu myší na zahradě, kde se pustí s vehemencí sobě vlastní do vyhrabávání jejich nor; vlastníci-zahrádkáři by mu proto měli plůtkem vymezit na zahradě prostor, kde tuto činnost bude moci provozovat beze škod na rostlinných kulturách; k neznámým osobám bývá zpočátku nedůvěřivý, protože je bdělý a pokládá za potřebné hlídat, záhy je však připraven se spřátelit; bývá pomlouván, že nepatří k nejposlušnějším plemenům, že je tvrdohlavý; ale pokud tomu tak je, není to jeho vina, ale „zásluha“ majitele, který se dá jeho milým počínáním obloudit; výchova j. t. není ve skutečnosti obtížná, zvládne ji i úplný začátečník, ale musí být vlídně důsledná; musí s ní začít v nejútlejším mládí, což ovšem každý nedokáže, zvlášť když malé štěně „to s ním umí“; řádně vychovaný j. t. je poslušný a dobře ovladatelný; hodí se i do nejmenšího městského bytu, navykán od štěněcího věku se při správném postupu naučí používat i kočičí toaletu; extrémně dlouhá srst výstavních jedinců vyžaduje mimořádnou péči, která je opravdu náročná; její součástí je pravidelné česání (za použití speciálního hřebene na dlouhou srst s řídkými kovovými zuby k rozčesání a druhého s kratšími a hustšími zuby k vyčesání odumřelých chlupů), časté koupání, výlučně za použití nejkvalitnějších šamponů bez obsahu živočišných tuků, tedy bez norkového oleje a lanolinu, výhradně s rostlinnými oleji, a speciálních kondicionérů-balzámů na splývavou srst téže značky jako byl použitý šampon, a tzv. balíčkování (prameny dlouhých pesíků se natáčejí na jemné papírky a vzniklé balíčky se zajišťují speciálními gumičkami z přírodního kaučuku); zabrání se tím znečištění a poničení extrémně dlouhého osrstění; na tuto péči je nutné psa postupně zvykat už v raném mládí, když si na ni zvykne, ani dost málo mu nevadí a lépe se mu běhá; srst jedinců nepředváděných na výstavách a těch, kteří sportují, se dnes většinou stříhá; střih obvykle připomíná úpravou hlavy trochu west highland white teriéra (stříhá se tak, aby vypadala kulatá) a srst na trupu a končetinách se krátí podle potřeby, fantazii se přitom meze nekladou

Zpět na seznam ukázek

Malý andaluský králičí pes

Malý andaluský králičí pes. malý andaluský králičí pes (podenco andaluz maneto, maneto) – náleží do vývojové skupiny OKCIDENTÁLNÍCH CHRTŮ, podskupiny KRÁLIČÍCH PSŮ; jeho nejbližším příbuzným je ANDALUSKÝ KRÁLIČÍ PES; m. a. k. p. z něho vznikl chondrodystrofickým zkrácením dlouhých kostí končetin, je krátkonohý; z vývojového hlediska představuje obdobu malého rázu PORTUGALSKÉHO KRÁLIČÍHO PSA, který je jeho vývojovým příbuzným stejně jako portugalský králičí pes střední nebo portugalský králičí pes velký, GALICIJSKÝ KRÁLIČÍ PES, IBIZSKÝ KRÁLIČÍ PES, KANÁRSKÝ KRÁLIČÍ PES atd.; je však třeba ho důsledně odlišovat od malého (chico) rázu andaluského králičího psa, který nemá končetiny chondrodystroficky zkrácené; pochází z jihu dnešního Španělska, z Andalusie; rozšířil se i do Cádizu a Málagy; poměrně hodně se vyskytuje také v Gibraltaru; povahově je to vyrovnaný, temperamentní, ale podobně jako jeho blízcí příbuzní citlivý pes, nesnáší žádné hrubé jednání nebo tvrdé zacházení; je velmi inteligentní a jeho reakce jsou z lidského hlediska obvykle překvapivě logické a tudíž předvídatelné; vyniká znamenitou a obsáhlou pamětí; rovněž je výborným hlídačem s výrazným teritoriálním instinktem; vzdor své velikosti je ochoten hájit území, které považuje za svěřené mu k hlídání, před každým vetřelcem, a to již od štěněcího věku; není vhodné držet ho trvale ve venkovním kotci, potřebuje žít pospolu s majitelem; má sklon být tzv. psem jednoho pána (one man dog), tomu je pak cele oddán a naprosto věrný; byl-li řádně vychován, je také velmi poslušný; přes svůj veskrze pozitivní vztah k majiteli si však počíná, a ne jen při lovu, samostatně; v neobvyklých situacích bývá zpočátku sice trochu nedůvěřivý, ale záhy se uklidní a je suverénní; k neznámým osobám bývá podezíravý a chová se vůči nim, nepočínají-li si uměřeně, výrazně obranářsky, ale na pokyn majitele ustane; potřebuje ranou a co nejširší, zcela nenásilnou a pozvolnou socializaci a vlídnou, leč důslednou výchovu; vzdor své krátkonohosti je nečekaně pohyblivý a vyžaduje každý den alespoň jednu delší vycházku; i když má spolehlivé přivolání, nelze zapomínat, že je loveckým psem, a proto by v přírodě měl být veden zásadně na vodítku, aby se nevydal hledat zvěř; vzhledem ke své velikosti se hodí i do nevelkých městských bytů; mohl by se zúčastňovat stejně úspěšně jako malý ráz portugalského králičího psa chrtích dostihů, které jsou díky závodnickému nadšení malých nízkonohých atletů vždy sympatickým a divácky vděčným zpestřením dostihového klání obvyklých závodních plemen chrtů

Zpět na seznam ukázek

Modrý mývalí pes

Modrý mývalí pes. modrý mývalí pes (Bluetick Coonhound, Bluetick-English, Blue Tick American Blue Gascon Hound, m. coonhound, modře tečkovaný coonhound, modře grošovaný coonhound, modře tečkovaný m. p., modře grošovaný m. p.) – plemeno nepůvodní, produkt křížení ANGLICKÝCH MÝVALÍCH PSŮ, plemene vzniklého v USA ze psů dovezených z Evropy, hlavně z Velké Británie (odtud pojmenování), ANGLICKÝCH FOXHAUNDŮ a blíže neurčeného francouzského honiče s vynikajícím čichem, který se uplatňoval především při lovu velké zvěře; se značnou pravděpodobností jím byl VELKÝ MODRÝ GASKOŇSKÝ HONIČ; svědčí o tom nejen zbarvení srsti m. m. p., ale také vznik AMERICKÉHO MODRÉHO GASKOŇSKÉHO HONIČE, jeho nejbližšího příbuzného, se kterým nesmí být zaměňován, v druhé pol. 20. stol.; vkříženi byli možná formou přilití krve i psi jiných plemen; ve svébytnou formu byl m. m. p. vyšlechtěn až ve 20. stol., a to v Louisianě; UKC ho původně registroval spolu s anglickým mývalím psem, jako jeho barevný ráz (odtud jedno z orig. pojmenování Bluetick-English), teprve r. 1946 (někdy se uvádí r. 1945) ho uznal jako samostatné plemeno; m. m. p. byl šlechtěn a chován za týmž účelem jako většina dalších plemen z rodiny MÝVALÍCH PSŮ a používal se vždy hlavně k lovu medvídků mývalů; pracuje naprosto spolehlivě za každého počasí a v jakkoli neschůdném terénu; je mimořádně lovecky náruživý, rychlý a vytrvalý, ale umí být také milým a při správném přístupu dobře ovladatelným společníkem člověka; přestože se ve své vlasti i v současnosti užívá stále především jako lovecký pes-honič, má naději uplatnit se ve větší míře i jako plemeno společenské; především v jižních státech USA je ceněn jeho elegantní exteriér a povaha; je pěkně osvalený, ne však hrubý nebo nemotorný; vždy je sebevědomý, nikdy však nesmí být divoký či naopak ustrašený; vyniká mimořádnou inteligencí a nesmírnou oddaností rodině majitele; rozhodně nepatří natrvalo do venkovního kotce, nutně potřebuje úzký kontakt s lidmi, žít s nimi v domě, hrát si s nimi a zúčastňovat se všeho dění; dobře vychází s dětmi, ale spíše se staršími; vzhledem k míře svého sebevědomí je vhodný pouze pro majitele, kteří umějí být skutečnými „vůdci smečky“; pokud není jeho vlastník skutečně důsledný, pokud jeho jednání není za všech okolností konzistentní, pokud prostě není od přírody skutečným vůdcovským typem, může ze strany m. m. p. docházet v krajním případě k různým excesům v chování; raná socializace je naprosto nezbytná; musí být systematická a co nejširší; vzdor tomu bývá v dospělosti dosti rezervovaný k neznámým osobám; také s výchovou je třeba začít v nejútlejším věku; má být vlídná, ale železně důsledná; je nezbytné, aby již ve štěněcím věku pes jednoznačně pochopil, kdo je a bude ve „smečce“ zaujímat vůdčí pozici; jeho lovecký instinkt je natolik mocný, že soužití s jinými malými domácími volně drženými zvířaty (potkany, morčaty, zakrslými králíky, fretkami, kočkami) není u něho nikdy, ani po řádné socializaci, dost dobře možné a pro pets bezpečné; je to vášnivý a náruživý lovec, extrémně pohotový a pozorný, schopný lovit za jakýchkoli (klimatických i terénních), pro něho třeba krajně nepříznivých podmínek; obzvláště silné je jeho zaujetí pro lov zvířat zdržujících se na stromech (vytrvale atakuje kočky, které tam před ním uprchly); mezi lovci v USA jsou velmi populární noční „sportovní zkoušky“ loveckých schopností mývalích psů a m. m. p. je jejich častým a úspěšným účastníkem; soutěž trvá asi 3 h a je určena pro 3 – 4 psy; boduje se schopnost každého z nich nalézt čichem medvídka mývala, štvát ho a lovit tzv. treeingem (šplháním do koruny stromu, na který se kořist uchýlila); ztráta bodů při soutěžích hrozí za lov jiného zvířete než medvídka mývala; každý ze psů vydává při lovu jiné zvuky a majitel musí jeho hlas bezpečně rozpoznat, aby věděl, ve které fázi lov právě je; hlas m. m. p. je zvučný, znělý, ale není to normální štěkot, spíš připomíná hlasitý nářek nebo krátké skučení; počínání m. m. p. při lovu je specifické; naprosto spoléhá na svůj čich a je-li kořisti na stopě, nedá se nikdy odvolat, dokud svoji práci nedokončí; při vycházkách do parků či do přírody musí být proto vždy na vodítku; jakmile by zachytil pach zvěře, ale třeba i kočky, zmizel by; kromě vynikajícího čichu má i perfektní zrak, takže se i v noci orientuje stejně dobře jako za dne; v USA se používá rovněž ke stopování lišek a pum; při lovu neví co je strach a chová se jako pravý bojovník; doma si naproti tomu umí počínat jako učiněný šašek, anebo lenoší jako pravý povaleč; jinde než na jihu USA se s ním lze setkat zatím jen zřídka a mimo svoji vlast se vyskytuje pouze výjimečně

Zpět na seznam ukázek

Skotský teriér

Skotský teriér. skotský teriér (Scottish Terrier, Diehard, Aberdeen Terrier, Hard-coated Scotch Terrier, Wire-haired Terrier, Broken-haired Terrier) – typický autochtonní krátkonohý teriér ze Skotska, z okolí Aberdeenu, příslušník vývojové skupiny TERIÉRŮ, podskupiny skotských teriérů s. l. (pocházejících ze Skotska), blízký příbuzný KERNTERIÉRA, SKAJTERIÉRA a WEST HIGHLAND WHITE TERIÉRA; nejen ve své vlasti, ale i na evropské pevnině byl s. t. poměrně dlouho používán hlavně lovecky, jako norník; současně se však z něho stával v průběhu 20. stol. oblíbený, a někdy dokonce módní společenský pes; zájem veřejnosti si vysloužil nejen nezaměnitelným zjevem podtrženým typickou úpravou srsti, ale také povahou; chová se vždy ostražitě a je obrazem značné síly a aktivity „v malém“; je to pes malý tělem a velký duší, vždy připravený jít kamkoliv a udělat cokoliv; navzdory krátkým končetinám je hbitý a aktivní; počíná si důstojně, je naprosto nebojácný, sebevědomý a samostatný, k vlastním lidem přátelský, k neznámým zdrženlivý, inteligentní, odvážný; nikdy není bezdůvodně agresivní; dnes, kdy je norování v mnoha kynologicky vyspělých zemích zákonem na ochranu zvířat zakázáno, je téměř výlučně společníkem člověka; nechybí mu smysl pro teritorialitu, a proto je i vynikajícím hlídačem; hlasitým štěkotem oznámí každého příchozího, ať známého nebo cizího, i veškeré neobvyklé dění v okolí; ač nízkonohý, je nečekaně pohyblivý, čilý a rychlý; ani v neznámém prostředí nepociťuje sebemenší zábrany, je vždy naprosto sebejistý a suverénní jako málokterý, třeba i mnohem větší pes; současně je hravý, veselý a velice společenský; se staršími poučenými dětmi vychází dobře a s chutí se zúčastňuje jejich her; svojí poněkud drsnou přirozeností a nezlomným odhodláním, které prolíná veškerým jeho konáním, si vysloužil přezdívku Diehard („zatvrzelec“), která však není ani v nejmenším míněna hanlivě, je výrazem obdivu k jeho jedinečným vlastnostem chápaným často jako zosobnění povahového založení Skotů; o siru A. Flemingovi, vynálezci penicilinu a Skotovi rodem, tvrdívali jeho známí, že je vytrvalý a houževnatý jako s. t.; označení Diehard získal s. t. v 19. stol. zásluhou 4. hraběte z Dumbartonu, vlastníka široko daleko známé smečky teriérů a chovatelské stanice Diehards; také jeho jízdní pluk začleněný do The Royal Scots nesl označení Dumbarton´s Diehards; i když s. t. miluje nadevše svého majitele a členy jeho rodiny a přesto že je jim naprosto věrný a oddaný, netouží většinou po jejich bezprostřední blízkosti a těsném kontaktu jako např. NORVIČSKÝ TERIÉR nebo NORFOLKSKÝ TERIÉR; není typickým „psem jednoho pána“ (one man dog), ale z početnější rodiny se obvykle upne na jednu dvě osoby; někdy bývá označován za tvrdohlavého, což je dáno tím, že musel být jako lovecký pes-norník zvyklý rozhodovat se sám podle vlastního uvážení, neboť jen a jen na něm záleželo, jak si poradí v noře s tak tvrdým soupeřem, jakým byl třeba jezevec; neví, co je strach, a někdy bývá dokonce označován za agresivního vůči jiným psům; pravda je, že se nebojí ani mnohem větších protivníků, ale pokud jde o agresivitu, platilo to do určité míry v minulosti, kdy byli někteří cvičeni a používáni k norování a k chovu se vybírali a při selekci upřednostňovali jedinci tzv. ostří na „škodnou“, v podstatě agresivní; nikdy však nešlo u s. t. o agresivitu samoúčelnou, bezdůvodnou; nesmlouvavě bojoval, jen pokud musel, např. když ho jiný, mnohem větší pes vyprovokoval dotěrností nebo přímo útokem; z takových konfliktů pak vycházel bez ohledu na velikost protivníka vítězně; s koncem norování se z něho stal mírumilovný pes; nenechá si sice od nikoho nic líbit, ale se psy s přátelskými úmysly vychází dobře; zpravidla však má sklon pronásledovat drobné šelmy, hlodavce apod., což jsou pozůstatky loveckého instinktu; hodně záleží na rané systematické socializaci a výchově; zespolečenštění musí být co nejširší, výchova naprosto důsledná, vlídná, ale neústupná; potřebuje majitele rozhodného, jemuž nechybí přirozená autorita, jednajícího vždy konzistentně; při své chytrosti záhy pochopí, co je a co není dovoleno; pokud by z jeho strany přece jen došlo k překročení stanovených hranic, bohatě stačí patřičnou (vyčítavou, nikoli výhrůžnou) intonací vyřčené pokárání; žádné fyzické tresty ke zlepšení vzájemných vztahů nevedou, důležité je budovat soužití s ním na vzájemné důvěře a respektu; relativně běžným „přestupkem“ bývá třeba neodolatelná touha pronásledovat a dostihnout pohybující se objekty, od aut přes cyklisty až po dětské kočárky a koloběžky; i tento sklon lze patřičným vedením ztlumit, alespoň do té míry, že se setkání odbyde štěkotem; pro jistotu je však třeba tam, kde se tyto možnosti naskýtají, mít s. t. na vodítku; nezbytná údržba a úprava srsti z něho činí plemeno poněkud náročnější na péči; k údržbě patří pravidelné česání; to sestává především z rozčesání speciálním hřebenem na dlouhou srst s řídkými a dlouhými zuby a následného vyčesání odumírající podsady i pesíků hřebenem s kratšími a hustšími zuby; úprava srsti musí dát vyniknout typickým znakům, úzké dlouhé hlavě s nápadným obočím a vousem, vztyčenými ušními boltci, krátkému hřbetu, vzhůru nesenému ocasu, dlouze osrstěným končetinám a spodní straně těla; taková úprava zdůrazňuje jeho povahové založení a zjevu dodává na atraktivitě a jedinečnosti

Zpět na seznam ukázek

Tenggerský pes

Tenggerský pes. tenggerský pes (javánský dingo, jávský dingo, Canis tenggeranus, Canis familiaris tenggeranus) – patří do nejbližšího příbuzenstva AUSTRALSKÉHO DINGA a NOVOGUINEJSKÉHO DINGA, ale také BATACKÉHO ŠPICE, MALAJSKÉHO PSA, MOKENSKÉHO PSA a BALIJSKÉHO PSA; je to pes z pohoří Tengger, jehož nejvyšším vrcholem je sopka Semeru (3676 m n. m.), na východní Jávě v souostroví Velké Sundy; pohoří je domovinou Tenggerů (Tenggeresanů), zvláštní etnické skupiny Javánců (vl. jm. Jawa, Džawa, Džowo), která čítá asi jen 50 000 lidí žijících naprosto izolovaně v této horské enklávě; o jejich společenské izolovanosti svědčí mimo jiné to, že na rozdíl od většiny ostatních Javánců nevyznávají islám; všichni Javánci patří jazykově k indonéské větvi malajsko-polynéské rodiny a jejich řeč, javánština, používala původně písmo kawi, které podle jazykovědců pochází z již. Indie; předkové Javánců skutečně přišli na ostrov, a to nejpozději v první pol. 1. tisíciletí př. n. l., z jihových. Asie, z Malajského poloostrova; ještě mnohem později byly v jejich kultuře zřetelně patrné indické vlivy; z toho plyne, že se museli dostat na Malajský poloostrov a z něj na Jávu z jihu Indického subkontinentu, odkud vyšli na svoji dalekou cestu na jihovýchod také předkové Austrálců s předchůdci australského dinga; znamená to, že t. p. je stejně jako australský dingo, novoguinejský dingo a další primitivní plemena z této oblasti vývojově spřízněn se PSY VEDDŮ, předky SINHÁLSKÉHO PSA a TAMILSKÉHO PSA a dalších plemen z již. a jihových. Asie; stejně jako australský dingo a novoguinejský dingo byl i t. p. pokládán původně, když byl r. 1896 objeven, za volně žijící psovitou šelmu a dostalo se mu vědeckého, dnes již neplatného pojmenování Canis tenggeranus (domácím psům bez ohledu na plemennou příslušnost, i křížencům, náleží dnes podle návrhu H. Bohlkena ze šedesátých let 20. stol., latinské pojmenování Canis lupus f. /= forma/ familiaris); dokonce panovala nějakou dobu domněnka, že je posledním pozůstatkem volně žijících předků australského dinga; to bylo v době, kdy tato psovitá šelma byla již pokládána za sekundárně zdivočelou formu domácího psa; následný průzkum kosterních pozůstatků však naprosto jednoznačně prokázal, že i oni byli původně domestikanty a nikoli volně žijícím živočišným druhem; celkově se t. p. podobá stavbou těla australskému dingovi; jeho tělesný rámec je obdélníkový, poměr koh. výš., která činí asi 45 cm, a délky trupu, měřené od předního okraje ramenního kloubu po sedací hrbol na pánvi, činí zhruba 1 : 1,2; hlava, velmi podobná hlavě australského dinga, má klínovitý tvar a mozkovnu poněkud delší než čenichovou partii; svrchu je mozkovna plochá, mezi ušními boltci široká; svalovina lící, tvořená žvýkacími svaly, má být mohutná, ale líce nesmějí být vyboulené do stran; čenichová partie je silná, při pohledu ze strany vysoká, zejména u základny (tam, kde čelní sklon přechází do nosního hřbetu), tupě zakončená; její přední profil ustupuje při pohledu ze strany od špičky nosu k bradě šikmo vzad; nosní hřbet je rovný, dolní linii čenichové partie určuje spodní okraj dolní čelisti; čelní sklon (stop) by měl být zřetelný, ne však příliš srázný; horní linie mozkovny je při pohledu z boku v pomyslném prodloužení rovnoběžná s linií nosního hřbetu; ušní boltce jsou vztyčené, dlouhé asi 10,5 cm, u základny náležitě široké, na vrcholcích oble zašpičatělé; krk je silný, přiměřeně dlouhý, velmi dobře osvalený, takže v poměru k trupu se zdá být dosti tlustý; plynule přechází do svalnatých plecí a do mírně vystupujícího předhrudí; horní linie těla má být téměř rovná; kohoutek nevystupuje, hřbet je patřičně dlouhý, bedra musejí být dobře osvalená, jen maličko klenutá, záď může být jen nepatrně svažitá; ocas je nasazen v prodloužení zádě, dolů nesený, asi 30 cm dlouhý; hrudník musí být dosti dlouhý a hluboký tak, že dosahuje kousek pod lokty; při pohledu z boku přechází naprosto plynule do břicha, které je jen minimálně vtažené, nikdy nesmí být volné, spuštěné; slabiny jsou zřetelně vyznačené, mírně vykasané; končetiny nejsou příliš dlouhé, ale velmi dobře, byť suše, osvalené; lopatky hrudních končetin mají být přiměřeně šikmo uložené, svalnaté; volné části hrudních končetin jsou rovné, lokty směřují přímo vzad, těsně se přimykají k hrudníku; předloktí musejí být rovná, záprstí nepříliš dlouhá a v normálním postoji při pohledu z boku mírně zešikmená; stehna mají být mohutně osvalená, dost dlouhá i široká, hlezna silná, tupě zaúhlená, nárty přiměřeně dlouhé, v normálním (zootechnickém) postoji téměř kolmé k podkladu; tlapky jsou poměrně velké, oválné, s mírně klenutými, těsně sevřenými prsty; srst na hlavě, včetně ušních boltců, a na distálních (koncových) partiích končetin je krátká, na trupu a zejména na krku delší, místy poněkud odstává, na ocase je nejdelší, velmi bohatá; barva srsti má být sytě rezavě červená s tmavým žíháním, které tvoří pruhování; středem hřbetu se táhne od zátylku až po konec ocasu podélný tmavý pruh (tzv. úhoří); první příčný tmavý pruh tvoří jakýsi „obojek“ kolem krku a další příčné tmavé pruhy jsou na bocích těla a na stehnech a táhnou se od hřbetu šikmo nebo rovně dolů; srst na ušních boltcích, nadočnicových obloucích a na čenichové partii je zbarvena tmavě, na břiše a končetinách je světlejší než jinde na těle, někdy téměř bílá; to, co kdysi vedlo k představě, že jde o volně žijící psovitou šelmu, předka australského dinga, bylo kromě jiného právě zbarvení srsti; více méně pravidelné pruhování bylo považováno za „divoký“ znak, typický pro volně žijící psovité šelmy; ve skutečnosti jde ale jen o druh tzv. žíhání, známého i u mnoha jiných plemen domácích psů (např. u krátkosrstého HOLANDSKÉHO OVČÁKA); v současnosti není jisté, zda plemeno již nevymřelo; některé zprávy to uvádějí; pokud však ještě žijí Tenggerové svým obvyklým způsobem života, existuje naděje, že se budou v jejich blízkosti vyskytovat také poslední čistokrevní t. p.; ti by měli být chovatelsky podchyceni, aby se toto velmi starobylé a pozoruhodné plemeno zachovalo pro budoucnost stejně jako novoguinejský dingo; možné to snad je, protože k záchraně plemene stačí často několik málo jedinců

Zpět na seznam ukázek

Velškorgi Pembroke

Velškorgi Pembroke. velškorgi Pembroke (Welsh Corgi Pembroke, ci sawdli, ci sodli, velšský skotácký pes Pembroke, pembrokshirský skotácký pes) – skotácký pes se zkrácenými končetinami z Walesu, který náleží spolu se svým nebližším příbuzným, VELŠKORGIM CARDIGANEM, do vývojové skupiny OKCIDENTÁLNÍCH OVČÁKŮ; i když je dnes chován a držen převážně jako plemeno společenské, ve své vlasti nezískával toto uplatnění nijak snadno; zde v něm dlouho viděli výhradně pracovního psa; zásadní obrat nastal až po r. 1933, kdy tehdejší vévoda z Yorku, pozdější král Jiří VI. (1895 – 1952, král. 1936 – 1952), zakoupil svojí dceři, dnešní královně Alžbětě II., štěně se zkráceným, nikoli však úplně krátkým ocáskem, neboť princezna si výslovně přála, aby psík mohl jeho vrtěním dávat najevo svoji radost a spokojenost; ke psu přibyla záhy také fena a nyní obývají pembrokští korgiové Buckinghamský palác nepřetržitě více než 70 let; panovnice je také majitelkou chovatelské stanice Windsor založené její prapraprababičkou, královnou Viktorií (1819 – 1901, král. 1837 – 1901); publicita, které se královniným psům čas od času dostává, zajišťuje plemeni ne sice závratnou, ale setrvalou popularitu; je to inteligentní, milý a přátelský, naprosto nebojácný, velice šikovný, společensky založený pes, který nikdy není ani nervózní, ani agresivní; svého majitele velice miluje a je mu cele oddaný a věrný stejně jako členům jeho rodiny; nejlépe se cítí ve společnosti „svých“ lidí, a proto není vhodné, aby byl trvale ubytován ve venkovním kotci; velkou radost mu udělá, může-li svého majitele něčím potěšit; proto jeho výchova a příp. výcvik, počíná-li si majitel správně, nezpůsobuje obvykle žádné větší obtíže; musí být za všech okolností vlídně důsledný, klidný a trpělivý, nesmí skrblit chválou a musí jednoznačně projevit radost, že pes splnil jeho pokyn; nikdy nesmí používat, pokud se psu náhodou něco nepodaří, žádné nátlakové metody, anebo ho kárat; musí ho hlasem o patřičné intonaci povzbudit; v. P. je citlivý a nevhodná reakce majitele by ho mohla zradit a vzájemný vztah závažně narušit; nereaguje-li pes adekvátně, musí se majitel ptát především sám sebe, kde udělal chybu, proč mu pes přes veškerou snahu neporozuměl; při patřičném postupu může z v. P. vychovat dokonale ovladatelného psa i úplný začátečník; je to pes vlídný i k neznámým osobám, pokud by však majiteli nebo někomu z rodiny hrozilo bezprostřední nebezpečí, počíná si odvážně a houževnatě; je nesmírně aktivní a dobře se snáší s dětmi; je jim však nutno důrazně vysvětlit, že není živou hračkou, se kterou si mohou dělat, co se jim zlíbí; zejména malé děti je třeba mít neustále pod dohledem, aby mu chtě či nechtě neubližovaly; byl-li v útlém mládí řádně socializován, vychází bez potíží s jinými malými volně drženými drobnými domácími miláčky (pets); konflikty s jinými psy nevyvolává a nevyhledává, nenechá si ale líbit agresivní nebo nepatřičné počínání jiných; špatně snáší a tvrdě reaguje na neobvyklé sociální chování druhého psa, třeba když majitelem zkažený a v podstatě bázlivý příslušník velkého plemene místo toho, aby dodržel pravidla setkávacího rituálu, při němž se mají oba neznámí psi nejprve postavit proti sobě nosem k nosu, ho obloukem oběhne, jako když o seznámení vůbec nestojí, ale vzápětí se přikrade zezadu a očichává mu anální krajinu; na vycházkách může být puštěn volně, nemá sklon se vzdalovat; někteří jedinci mají snahu udržovat skupinu lidí na procházce pohromadě a ty osoby, které se vzdálí, zahánět zpět, přičemž k rychlejšímu návratu je nutí heelingem (štípáním zuby do místa úponu Achillovy šlachy na vrcholu patní kosti), tak jak jejich předkové vraceli do stáda zatoulané nebo opožďující se kusy skotu; za takové počínání nemůže být trestán, nicméně důslednou výchovou od útlého mládí lze toto hluboce zakořeněné počínání do značné míry utlumit; je ostražitým a pozorným hlídačem, a proto dost štěká; zároveň tím dává jiným psům na vědomí, že zde je „pánem“ on; ani za takové, z lidského hlediska zbytečné štěkání není vhodné ho kárat, protože on vlastně dělá jen to, co pokládá za svoji povinnost, hlídá; trpělivým a soustavným odnaučováním lze i tyto přirozené projevy ztlumit na únosnou míru, takže se omezí na přidušené zaštěknutí; vzdor krátkým končetinám potřebuje dostatek pohybu; nutné jsou pravidelné a vydatné vycházky; vzhledem ke své aktivitě vyžaduje také nějaké pravidelné zaměstnání; výborně se k tomu hodí např. trénink agility; tento sport mu velmi vyhovuje; je snaživý, učenlivý a při své stavbě těla až nečekaně hbitý a rychlý; v době intenzivního růstu a výměny mléčného chrupu za trvalý je nutno mít na paměti, že jde v podstatě o středně velkého psa na krátkých končetinách, se silnou kostrou; tomu je nutno co do složení přizpůsobit výživu; potrava musí obsahovat dostatek vápníku, glykosaminoglykanů (GAG) a vitaminu C ve formě polyaskorbátu (esteru C)

Zpět na seznam ukázek

Pes pralesní

Pes pralesní. pes pralesní (Speothos venaticus, Cynogale venatica, Icticyon venaticus, p. lesní) – volně žijící psovitá šelma o celk. dél. těla asi 63 (57,5 - 75) cm, koh. výš. 25 (20 – 30) cm a těl. hmot. 6,5 (5 – 8) kg; trup má protáhlý, ocas krátký, pahýlovitý, končetiny zkrácené, silné, umožňující pronikání hustý lesním podrostem, ušní boltce malé, zaoblené, hlavu širokou, s krátkou čenichovou partií a mocnými čelistmi; hlava a krk jsou svrchu obvykle tříslově načervenale nebo zlatohnědě zbarvené, směrem k zadní části těla a ke končetinám barva postupně tmave a přechází do tmavě hnědé až černé; spodní strana těla je tmavě zbarvená, u některých jedinců bývá hrdlo světlé, žlutobílé, stejně jako hruď zepředu; vcelku může být zbarvení srsti velmi různé, od téměř černého po plavé; stopa se značně podobá stopě psa domácího; v trvalém chrupu je 40 zubů (2krát 3.1.4.2 / 3.1.4.2) a jejich tvar je podobný jako u afrického PSA HYENOVÉHO (Lycaon pictus) nebo asijského DHOULA (vlka rudého, Cuon alpinus), ale zda je to následek vývojového příbuzenství, nebo adaptace na převážně karnivorní obživu (masožravost), není jisté; další znaky stavby těla naznačují blízkou příbuznost s dalšími druhy jihoamerických psovitých šelem, PSEM KRÁTKOUCHÝM (Atelocynus microtis) a MAIKONGEM (Cerdocyon thous); v minulosti byl p. p. pravděpodobně rozšířen po téměř celé sev. části Již. Ameriky, obýval Panamu, Kolumbii, Venezuelu, Brazílii, Guayanu, vých. Peru a sev. Bolívii; Pes pralesní - mapa výskytu. dnes již chybí ve značné části Panamy, Venezuely, Kolumbie, Ekvádoru, Peru, Bolívie, Paraguaye a vyskytuje se pouze v severových. výběžku Argentiny, v Ekvádoru a Kolumbii; na severozáp. kontinentu v Andách žijí jen izolované populace; výskyt v Kostarice je nejistý; v Guayaně, Surinamu, Franc. Guayaně a převážné části Brazílie (s výjimkou jejího nejvýchodnějšího výběžku) zasahuje areál rozšíření až ke Karibskému moři a Atlantskému oceánu; p. p. není nikde vysloveně hojný, vzácně obývá oblasti, kde je rušen lidskou činností, zemědělstvím, těžbou dřeva, průmyslem; nevyhýbá se však oblastem řídce obývaným původním indiánským obyvatelstvem; na rozlehlém areálu rozšíření vytváří 3 poddruhy, Speothos venaticus panamensis (z Panamy), S. v. venaticus (z Argentiny, Bolívie, sev. a stř. Brazílie, Kolumbie, Ekvádoru, Franc. Guayany, Paraguaye, Peru, Surinamu a Venezuely) a S. v. wingei (z jihových. Brazílie); vyhledává především lesy, přednost dává biotopům v blízkosti menších vodních toků, kde nachází dostatek potravy; žije v nížinných pralesích a galeriových lesích podél vodních toků do nadmoř. výš. 1500 m, v sezónně zaplavovaných lesích a v lesích smíšených, ale pozorován byl také na travnatých a křovinatých stepích v Brazílii a Paraguayi a někdy vystupuje v horách až do výšky 5700 m n. m. (!); příležitostně se objevuje i v druhotně zalesněných oblastech a na rozlehlých pastvinách; je vysloveně sociální, výrazně společenštější než jiné jihoamerické psovité šelmy; žije ve skupinách po 2 – 12, nejčastěji 2 – 6 jedincích, které se drží takřka stále pospolu; jedinec se od skupiny vzdálí nejvýše na několik minut; má převážně denní aktivitu, noci tráví v doupatech; hranice teritoria označují močí pečlivě nejen samci, ale i samice, které se pro ten účel „vyšplhají“ pozadu pánevními končetinami co nejvýš např. na kmen, balvan apod.; jejich pachové značky bývají pak umístěny výš než značky psů; má velmi bohaté hlasové projevy; loví ve dvojicích nebo ve smečkách o 4 – 7, někdy i o 12 jedincích; jde o primárně masožravý (karnivorní) druh lovící často větší hlodavce, paky nížinné (tlamáky bahní, Agouti paca) a kapybary mokřadní (Hydrochaeris hydrochaeris, což jsou vůbec největší představitelé řádu hlodavci, Rodentia); lovící jedinci vzájemně dokonale spolupracují řídíce se společnou strategií, která jim umožňuje ulovit i kořist stejně velkou nebo větší než jsou sami; podle místního obyvatelstva dokážou zdolat kromě kapybar jelínky rodu Mazama, tzv. jihoamerické pštrosy nandu pampové (Rhea americana) a nandu menší (Pterocnemia pennata) a dokonce i statné tapíry jihoamerické (Tapirus terrestris); několik jedinců se zakousne větší kořisti do končetin a dovleče ji do vody, kde ji utopí; loví i menší hlodavce, křečky, hlodavce koro, různé druhy z rodu aguti, kteří v některých oblastech mohou tvořit přes 50 % a všude jinde představují zhruba 30 % potravy, králíky lesní, vačice a pásovce devítipásé (Dasypus novemcinctus); kořistí pro něho jsou také silní, statní a rychlí ještěři teju pruhovaní (Tupinambis teguixin, dorůstající délky kolem 1,5 m!), hadi a patrně i na zemi hnízdící ptáci; v Bolivii a Ekvádoru bývá obviňován ze škod na drůbeži, která se při shánění potravy volně potuluje kolem příbytků místního obyvatelstva; jde o monogamní druh, páry spolu žijí po mnoho let; na odchovu potomstva se podílí samec oproti některým jiným druhům psovitých šelem v mimořádně značném rozsahu, loví potravu a přináší ji samici již před porodem; při odchovu mláďat ji obstarává štěňatům i matce; samice má dva říjové cykly v roce, což souvisí se sociálním způsobem života; estrus α-samice potlačuje říjový cyklus u dalších samic (dcer) ve smečce; březost trvá v průměru 67 dní, ve vrhu bývá 1 – 6 (4 – 6) štěňat, na odchovu se intenzivně podílí i otec, a to nejen přinášením potravy, věnuje se i výchově potomstva; laktace trvá zhruba 8 týd.; pohlavní dospělosti dosahují mláďata ve věku 1 rok; indiánské obyvatelstvo příležitostně chová p. p. jako „pets“ a ochočené jedince dokonce používá lovecky, při lovu pak nížinných a pásovců devítipásých jsou prý vynikající; jiné zprávy ovšem tvrdí, že p. p. bývají v zajetí dosti nesnášenliví až agresivní a k ochočení jsou zcela nevhodní; to ovšem může také být následek špatného zacházení, anebo nedostatečného kontaktu s člověkem; pro jednotlivě drženého a tak výrazně sociálního živočicha, jakým p. p. nepochybně je, může vést nedostatek kontaktu se smečkou k frustraci projevující se agresivním chováním; druh je považován za náchylný k infekčním onemocněním běžným u domácích psů (psince, parvoviróze); těmi se může nakazit od domácích psů, kteří se volně potulují daleko od lidských sídel při shánění potravy, neboť majitelé se o ně po této stránce nikterak nestarají; p. p. je uveden na červené listině UICN jako zranitelný druh a je též zapsán na seznamu CITES

Zpět na seznam ukázek

Hravé chování

Barzoj a parson russell teriér při honičce. hravé chování – psi si hrají nejen ve štěněcím věku, ale také v dospělosti; nejen úsilím o získání vyššího postavení v hierarchii smečky, nejen označováním a hlídáním hranic teritoria, nejen každodenním úsilím o sehnání potravy a dalšími „vážnými starostmi“ živ je pes; součástí života všech psovitých šelem včetně domácích psů je také komfortní chování, péče o sebe sama a příp. i o jiné „spřátelené“ členy smečky, odpočinek včetně spánku a také hry; psi si hrají poměrně často a rádi; na základě toho vznikl názor o neotenii domácích psů, resp. psovitých šelem vůbec; neotenií se rozumí stav, kdy živočich v nedospělém stavu dosahuje schopnosti rozmnožovat se (tento jev se běžně vyskytuje v přírodě např. u některých obojživelníků); pravdě blíž je ovšem názor, že pes si schopnost hraní zachovává i po dosažení pohlavní a tělesné dospělosti; dospělí příslušníci smečky volně žijících psovitých šelem (nejen rodiče) si běžně hrají s odrůstajícími štěňaty; hra je integrální součástí života psovitých šelem co tvorů sociálních a u psů domestikovaných je vlastností ceněnou a vítanou; základem her domácích psů jsou převážně honičky, ritualizované souboje apod.; pes, a nejen domácí, ale i volně žijící, si dokáže hrát i sám, je-li třeba, domácí s míčkem, volně žijící třeba s klacíkem; „opravdová“ hra však vyžaduje nejméně jednoho partnera; proto se ten, kdo si chce hrát, snaží společníka pro hru získat; obvykle je nutno ho ke hře vyzvat (vyprovokovat); hravý výraz ve tváři a hravá úklona jsou takovým „vyzváním k tanci“; výraz tváře připomíná poněkud výraz dominantní, ale pysky bývají stažené dozadu jako při úsměvu a ušní boltce jsou, alespoň u plemen, kde je to možné, vztyčené; jde o kombinací výrazu deklarujícího nadřazenost i podřízenost, protože ke hře může vyzývat jak nadřazený, tak podřízený příslušník society; je v něm náznak agrese i ochoty k defenzívě; při hře, ať štěňat nebo dospělých psů, střídají totiž co chvíli oba jedinci roli agresora a ustupujícího; hra je v životě dospělých zvířat i štěňat biologicky velmi významná; pro štěňata je nezbytnou průpravou (školou) pro další život, mezi dospělými uvolňuje napětí vznikající ze zatím jednoznačně nevyřešených hierarchických vztahů; hravý výraz obličeje navrhovatele většinou ke spuštění (vyvolání) hry sám o sobě nestačí, musí být obvykle provázen hravou úklonou; i mezi lidmi je třeba ke slovní výzvě k tanci připojit úklonu; psí „úklona“ je velmi typická, přední část těla zaujímá pozici, jako kdyby pes chtěl ulehnout, hrudní končetiny jsou od tlapek po lokty na zemi nebo u ní, hrudní kost se téměř dotýká podkladu, hlava je lehce zvednutá, ústa jsou pootevřená (jako kdyby se pes smál), ušní boltce stažené (pokud je to možné) dozadu, zadní část těla zvednutá, jako kdyby pes téměř normálně stál, a ocas bývá nesený zpravidla vesele, vysoko; vyzývatel v této pozici chvilku čeká na odpověď, na reakci protějšku; potenciální příjemce nabídky stojí v pozici nadřazeného jedince, s hlavou vzhůru hledí na iniciátora hry zpříma, ušní boltce směřují vpřed, ve tváři má „úsměv“ a jednu horní končetinu pozvednutou, jako kdyby se chystal udělat hodně dlouhý krok; po tomto náznaku svolnosti ke hře se opět ujímá iniciativy navrhovatel, zlehka na druhého psa skočí; tím je hra zahájena; čím déle trvá, tím může nabírat na intenzitě, divokosti a v určitém okamžiku stačí maličkost, aby podle názoru jedné nebo druhé strany byla překročena patřičná (únosná) mez; pak by mohlo dojít ke konfliktu, ale ten, kdo hranici „slušnosti“ neúmyslně překročil, mu může zabránit některým z gest usmíření; dotkne se nosem hrdla partnera, příp. ho uklidní pohybem hrudní končetiny, tzv. „podáním“ tlapky, v krajním případě se převalí na záda a odhalí břicho; taková výzva, „vzdání se“, „omluva“, která je jednoznačným výrazem podřízenosti, musí být přijata, po chvilce čekání se nadřízený odvrátí; nepřijetí nabídky smíru, útok na podřízeného, by bylo napadeným kvalifikováno jako počínání hrubě asociální a mohlo by být spouštěčem skutečného konfliktu; pravidla psí hry musí samozřejmě respektovat i člověk, majitel nebo člen domácnosti, příslušník society, ve které pes žije (rodinu majitele pokládá totiž pes vždy za „svoji smečku“); přijde-li s návrhem na hru pes, neměl by ho člověk nikdy bez vážného důvodu odmítnout, ani když nemá nadbytek času; hra nemusí trvat dlouho, stačí jedna dvě min. a pak se přátelsky ukončí; nikdy by pes neměl být odbyt, natož hrubě; za nevhodných okolností stačí návrh odříct pohlazením a uklidněním hlasem s výrazně smířlivou intonací; neodpočívá-li pes a nemá-li jinou motivaci, může mu člověk sám hru navrhnout; bude-li návrh přijat, může do psa po oslovení třeba přátelsky „šťouchnout“ a tak ji zahájit; nepřijme-li pes návrh, musí to člověk prostě akceptovat a nesmí mu to zazlívat; vždy je zapotřebí brát v úvahu také jeho plemennou příslušnost, některá plemena jsou hravější, jiná méně, a věk, mladší jedinci jsou hravější, stárnoucí méně; starší děti jako potenciální účastníci her se psy musejí být poučené, že je třeba přijmout zásady psích hrátek, že nesmějí psa nutit ke hře, když si samy chtějí hrát, ale on chce třeba odpočívat (spát), že mu nesmějí při hře záměrně ubližovat, že po něm nesmějí požadovat a na něm vymáhat „nemožné“ a že v nejlepším je vždy třeba přestat, aby na divokosti nabývající hra neskončila zbytečným konfliktem, třeba nějakým nechtěným zraněním; musejí počítat s tím, že pes jako šelma může použít i zuby (jsou jeho do značné míry univerzálním nástrojem, který je v případě potřeby na řadě vždy k použití), protože u psů je to při hře úplně běžné; u hry menších dětí se psem je vždy nezbytná asistence dospělé zodpovědné a poučené osoby, která musí hru zavčas smírně (nikoli hrubým odehnáním psa !) ukončit

Zpět na seznam ukázek

Lebka

Lebka. lebka (cranium) – tvoří kostru hlavy; rozeznává se na ní část mozková (mozkovna, neurocranium), která obklopuje mozek, a část obličejová (splanchnocranium, viscerocranium), jejíž integrální součástí je čenichová partie obklopující vstupní partie trávicího a dýchacího ústrojí; ploché kosti tvořící klenbu mozkovny jsou vzájemně spojeny lebečními švy, kosti lebeční spodiny (báze) spojují chrupavčité spony a dolní čelist se připojuje pohyblivě ke spánkovým kostem v čelistních kloubech







Zpět na seznam ukázek

Oko

Oko. oko (oční bulva, oční koule) – orgán zraku komorového typu, v poměru k velikosti hlavy a celého těla u psa relativně velký; slouží k příjmu světelných podnětů; oční bulva nepravidelně kulovitého tvaru je uložena v hluboké okrouhlé jámě, očnici (orbitě), v přední části lebky; stěnu očnice tvoří čelní, slzní, patrová, jařmová a klínová kost; směrem dozadu (kaudálně) není orbita psa na vnějším okraji kostně uzavřená, jařmový výběžek čelní kosti nedosahuje až k jařmovému oblouku; spojuje jej s ním pouze očnicový vaz (ligamentum orbitale); bez kostního přerušení tak očnice přechází do rozlehlé spánkové jámy, kterou vyplňuje z ní odstupující mohutný spánkový sval, jeden z těch, které ovládají pohyb dolní čelisti (sílu zákusu i skusu); dutinu orbity vystýlá obočnice (periorbita), fibroelastická blána zhruba tvaru nálevky; na stěně očnice splývá s okosticí a sama tvoří hranici oproti spánkové jámě; jeho stěna je třívrstevná; vrchní vrstva je vazivová, vzadu neprůhledná bělima a vpředu průhledná rohovka; pod ní je střední vrstva bohatě protkaná cévami a vnitřní vrstva, sítnice; střední vrstva tvoří v zadní polovině o. cévnatku a v přední řasnaté těleso a duhovku; na řasnatém tělese je upevněna čočka; duhovka má uprostřed otvor, zornici; ta se oddaluje od zevní vrstvy a funguje jako clona fotoaparátu; v řasnatém tělese i v duhovce jsou hladké svaly ovlivňující tvar čočky a velikost zornice při akomodaci (přizpůsobení) oka pro vidění nablízko a do dálky, za světla a za šera; zornice je místem na povrchu těla psa, kde lze přímo pozorovat činnost hladké svaloviny ovládané autonomním nervstvem pracujícím nezávisle na vůli individua; taková se jinak vyskytuje převážně v útrobách; v cévnatce je lesklé reflexní políčko (tapetum lucidum), jehož buňky obsahují guaninové krystalky a s ohledem na specifickou histologickou stavbu (protáhlý tvar buněk) se u psa nazývá též tapetum cellulosum; políčko odráží světelné paprsky prošlé sítnicí zpět (směrem kupředu) a umožňuje tím opakované podráždění světločivných buněk sítnice a lepší vidění psa za šera a tmy; tak vzniká známé „svícení očima“ (odraz jako u zrcadla) oranžové až zelené barvy; sítnice obsahuje vlastní světločivné buňky, čípky pro barevné a tyčinky pro černobílé vidění, obojí jsou vlastním optickým receptorem; vnitřek o. mezi zadní plochou čočky a stěnou bulvy je vyplněn čirým rosolovitým sklivcem; před čočkou jsou dvě oční komory (přední a zadní) oddělené od sebe duhovkou a vyplněné tekutým čirým vodnatým komorovým mokem; vzruchy vznikající podrážděním světločivných buněk sítnice jsou vedeny z oka svazkem zrakových nervů do optického centra v týlní oblasti kůry velkého mozku

Zpět na seznam ukázek

Blecha psí

Blecha psí. blecha psí (Ctenocephalides canis) – druh parazitického hmyzu z řádu blech (Aphaniptera), který patří mezi nejčastější a nejhojnější vnější cizopasníky psa; není nebezpečný jen svojí parazitací, ale i tím, že je mezihostitelem tasemnice psí (Dipyllidium caninum); jde o živočicha dokonale přizpůsobeného k parazitickému způsobu života; tělo má ze stran (laterálně) zploštělé, takže snadno proniká srstí hostitele; mohutně vyvinutý 3. pár končetin používá ke skákání; skáče znamenitě a na velké vzdálenosti; skoky dlouhé 1,5 m umožňují přechod z jednoho hostitele na druhého i bez přímého kontaktu; křídla chybějí; tělo je silně vyztužené chitinem, velmi pevné, červenohnědě zbarvené, lesklé; samice jsou větší než samci; dospělci jsou stálí cizopasníci psa; hostitele sice tu a tam nakrátko opouštějí, ale jen proto, aby zanedlouho parazitovali zase na jiném; b. p. dává přednost psům, ale příležitostně, po omezenou dobu, je schopna žít i na jiných hostitelích; na ty přechází např. tehdy, když je pes obzvlášť silně napaden (zablešen) a jiný není nablízku; blechy patří ke hmyzu s proměnou dokonalou (holometabolie), což znamená, že v jejich vývojovém cyklu jsou zastoupena čtyři stadia – vajíčko, larva, kukla a dospělec (imago); samice kladou vajíčka především do různých skulin v podlaze a nečistot v okolí lože psa; jen při zvlášť masivním zablešení také přímo do jeho srsti; ta pak obyčejně spadnou na zem; za 5 –12 dní se z nich líhnou larvy; jsou malé, 4 –5 mm dlouhé, bělavé barvy, porostlé jemnými chloupky; vždy žijí mimo tělo hostitele, na zemi, obvykle v jeho blízkosti; živí se detritem organického původu, drobnými částečkami, které vznikají rozpadem organických látek, a trusem dospělců; obvykle po 9 – 11 dnech se larva zakuklí; klidové stadium trvá většinou 11 – 20 dní; kukly lze nalézt mimo hostitele, v jeho okolí; dospělci, kteří je opouštějí, ihned vyhledávají psa, aby mohli sát krev; jinou potravu nejsou schopni přijímat; krev sají obě pohlaví; u samic předchází sání krve každé snášce vajíček; za příznivých podmínek prostředí může celý vývoj od vajíčka po dospělce trvat pouhých 18 dní; dospělci žijí průměrně 3 – 5 měsíců; jen výjimečně, u mimořádně zanedbaných psů a fen a zvláště za teplého počasí, může celý vývoj, včetně stadia larvy a kukly, proběhnout v srsti psa; pokožku hostitele dráždí blechy pouhým svým pohybem v osrstění a poškozují ji nabodáváním při příjmu potravy; to vyvolává silné svědění; do bodných ranek způsobených sáním vpouští b. p. sliny obsahující látky, které brání srážení krve; ty dráždí tkáně v okolí, což je příčinou svědivosti; pes se více či méně intenzivně škrábe a kam dosáhne zuby, tam se i kouše, resp. snaží se cizopasníka zakousnout; přitom může snadno pohltit blechu v jejímž těle je larvální stadium tasemnice psí a infikovat se tímto vnitřním cizopasníkem; proto je nutné psa po každém zablešení také odčervit na tasemnici psí; při silném zablešení se pes škrábe a kouše tak intenzivně, že si způsobuje četná drobná, ale i rozsáhlejší zranění pokožky; ta se mohou druhotně stát vstupní branou bakteriální infekce; dochází pak k vypadávání srsti a vznikají rozsáhlé strupy; pes, který nemá klid ani při spánku, začne po čase hubnout a celkově chátrá; u citlivých jedinců mohou blechy vyvolat závažné alergické potíže; u psů, kteří nejsou na zablešení zvyklí, způsobuje úporné drbání již přítomnost pouhých několika cizopasníků; naproti tomu slabší napadení jedinců zvyklých na zablešení nemusí být vůbec rozpoznáno, protože psi se už ani neškrábou; blechy jsou poměrně těžko k nalezení, neboť jsou velmi pohyblivé a umějí se velice rychle skrývat; pozornosti majitele však nesmějí ujít zarudlá místa na kůži psa, stopy po jejich sání; ta jsou, podobně jako trus blech, který lze v srsti najít, důkazem zablešení, i když se dospělce najít nepodařilo; b. p. přijímá více krve, než dokáže strávit; proto část nestrávené krve odchází s výkaly z jejího těla; má to z hlediska parazita své biologické opodstatnění, trus slouží k výživě larev; v srsti takový trus vypadá jako drobná, tmavě zbarvená zrnka podobná máku; tlumení blech musí být systematické; rozhodně nestačí psa jednorázově odblešit; je třeba podrobit důkladné očistě také prostředí v němž žije, aby se předešlo jeho opakovanému napadení; nejvhodnější je použít k tomu speciální dezinsekční přípravky u nichž výrobce výslovně deklaruje účinnost na vajíčka ad. vývojová stadia blech; příznaky zablešení lze najít nejspíše na predilekčních místech těla psa, kde se cizopasníci vyskytují nejčastěji a v největším množství a na nichž je lze nejspíš zastihnout i tehdy, když zamoření není mimořádně silné; jsou to obecně ta, na kterých je kůže tenká a hojně krvená; k tlumení blech a prevenci zablešení se používají chemické přípravky s obsahem karbamátů, pyretroidů, příp. organofosfátů (některé z nich jsou poměrně toxické), anebo biologické přípravky s obsahem éterických olejů; biologického repelentního účinku lze dosáhnou současným podáváním speciálních doplňkových krmiv s obsahem česneku (čerstvý česnek ani česnek sušený použít nelze) a vysokých dávek komplexu vitaminů B resp. thiaminu (vitaminu B1)

Zpět na seznam ukázek

Škrkavka psí

Škrkavka psí. Vlevo silnější a větší samice, uprostřed slabší a menší samec, vpravo nahoře příď těla a dole detail přídě, kterou se cizopasník přichytává sliznice střeva hostitele. škrkavka psí (Toxocara canis) – nejčastější, nejhojnější a celosvětově nejrozšířenější vnitřní parazit domácích psů; přísluší do třídy hlístic (Nematoda) kmene hlístů (Nemathelmintes, tzv. červů oblých) a je původcem toxokarózy (škrkavčitosti); jde o velmi nebezpečného cizopasníka, který se vyskytuje prakticky kosmopolitně; v různých zemích se udává 5 – 50% zamoření; dospělí samci měří 8 – 12,5 cm při tloušťce 2 – 2,5 mm, samice mívají 16 – 18 cm při síle 2,5 – 3 mm; tělo š. p. je pevné, svalnaté, bělavě zbarvené; lze je spatřit při mimořádně silném napadení hostitele, když cizopasníci odcházejí z jeho těla spolu s trusem; je-li tenké střevo, kde škrkavky normálně parazitují, přeplněno, dostanou se do žaludku a pes je vyvrhuje; hlísty, kteří opustili tělo hostitele, je třeba ihned zničit; vývoj je dosti složitý a neprobíhá vždy úplně stejně; jde o geohelminta, který nutně nepotřebuje žádné mezihostitele, není na ně vázán, ale využívá příležitostně hostitele transportní (paratenické); oplozená vajíčka, jejichž obal je na povrchu strukturovaný, klade samice ve střevě hostitele; ve vnějším prostředí, kam se dostanou spolu s trusem, se v nich za 9 – 15 dní, podle teploty prostředí a při vyhovující vlhkosti vzduchu i za kratší dobu, např. 7 dní, vyvíjejí larvy schopné infikovat jiného anebo i původního hostitele; může tudíž docházet i k opakovaným nákazám (reinfekcím); vajíčka s larvami schopnými napadnout hostitele se do jeho těla dostanou se znečištěnou (kontaminovanou) potravou, ale třeba i při olizování tlapek apod.; v trávicím ústrojí se larvy uvolňují z vaječných obalů; pomáhají jim v tom trávicí šťávy hostitele; larvy, které neničí ani kyselina solná, ani trávicí enzymy, se neusazují ve střevě, ale penetrují (aktivně pronikají) jeho stěnou do krevního oběhu; krví putují tělem psa a nechávají se zanést do nejrůznějších orgánů, především do plic; v plicích pronikají stěnami krevních vlásečnic do plicních sklípků a s hlenem, který je obklopuje, se dostávají do dýchacích cest; svojí přítomností dráždí hostitele a nutí ho ke kašli; jsou vykašlány do dutiny ústní, spolknuty a teprve pak, když se podruhé v průběhu svého vývoje dostanou do trávicího ústrojí, když absolvovaly tzv. enteropulmonární fázi vývoje, se ve střevě usazují, dokončí svůj vývoj a mění se v dospělce schopné dalšího rozmnožování; někdy, zejména v organismu dospělých psů a fen a paratenických hostitelů, kterými mohou být bezobratlí (např. žížaly), ale i ptáci (kur domácí), hlodavci, zajíci a králíci, ovce, ale také člověk, probíhá vývoj poněkud jinak; larvy, které se dostanou do těl paratenických hostitelů s kontaminovanou potravou, na níž ulpěla vajíčka, pronikají po opuštění vaječných obalů ze střeva do krevního oběhu, nechávají se unášet proudem krve a dostávají se do nejrozmanitějších orgánů, nejen do plic; pravděpodobně dokážou do tkání také aktivně pronikat; jejich vývoj však nemůže pokračovat obvyklým způsobem; larvy se opouzdří, obklopí vazivovým obalem a vytvoří tkáňové cysty; nehynou; v jejich těle dále probíhá látková výměna; jsou to tělní (somatické) larvy, které za určitých okolností mohou ve vývoji pokračovat; v těle paratenického hostitele čekají, až se s jeho tkáněmi (syrovým masem) dostanou do těla psa, kde vývojový cyklus dokončí enteropulmonární fází; ztraceny z tohoto hlediska nejsou ani ty, které čekají na příležitost dokončit vývoj v tělech žížal; ty mohou být pozřeny např. slepicí; v jejím těle proniknou do různých orgánů, vytvoří cysty a s nimi, bude-li nedostatečně tepelně opracované maso z ní předloženo psu ke konzumaci, se mohou dostat do jeho organismu a dosáhnout dospělosti; další možnosti vývoje mají somatické larvy v tělech fen, které zabřeznou; vlivem gravidity stoupá v jejich organismu hladina pohlavního hormonu progesteronu, produkovaného žlutým tělískem; tím se „probudí“ somatické larvy ve tkáňových cystách, opustí je a nechají se krví zanést přes lůžko (placentu, transplacentárně) do organismů plodů, které napadnou; k nákaze psa tak může dojít ještě před narozením, v děloze matky (intrauterinně); štěňata se v tom případě rodí již zamořená cizopasníky; mohou se také nakazit hned po narození mateřským mlékem (laktogenní cestou), pokud v těle matky vznikly tkáňové cesty v mléčné žláze; larvy z nich, aktivované hormonálně, se s mlékem dostávají do organismů štěňat a v nich mohou vývoj úspěšně dovršit; k transplacentárnímu a laktogennímu přenosu může dojít i tehdy, když matka štěňat byla před krytím řádně a úspěšně odčervena; nelze zapomínat, že prakticky všechna léčiva (anthelmintika) používaná proti š. p. postihují pouze parazity, kteří jsou ve střevě; nepůsobí na extraintestinální stadia, tělní larvy; ani mráz kolem –30 °C (!) neničí vajíčka š. p. ve vnějším prostředí; při dostatečné vlhkosti vzduchu tu mohou vydržet, aniž by ztratila schopnost nakazit dalšího hostitele, až 5 roků (!); hůře snášejí sucho a přímé sluneční záření; za takových podmínek mohou uhynout již za 2 h; vajíčkům, chráněným na povrchu velmi silnou blánou, škodí také teploty nad 60 °C; k jejich zničení je proto použitelná např. vařící voda; tam, kde ji nelze použít, se nahradí vhodným dezinfekčním prostředkem; běžná dezinficiencia však vajíčka škrkavek neničí, je nutno použít speciální, k tomu účelu výslovně deklarované prostředky; transportním (paratenickým) hostitelem larev š. p. se může stát i člověk; nemoc vyvolaná larvami š. p. u člověka se nazývá larvální toxokaróza (larva migrans visceralis, larvální granulomatóza); nebezpečí nákazy bývá někdy lehkomyslně podceňováno a jindy zbytečně přeceňováno; prokazatelných onemocnění vyvolaných larvami š. p. je bezpečně známo velice málo; navíc není jisté, zda původcem choroby byly vždy opravdu larvy tohoto živočišného druhu; podobná onemocnění mohou vyvolat i jiné druhy škrkavek, z jiných hostitelů; prokázat bezpečně původce infekce není snadné, výsledky laboratorních vyšetření nebývají vždy jednoznačné; je však také pravda, že některá onemocnění lidí vyvolaná larvami š. p. nebyla zřejmě správně rozpoznána, larvy škrkavek jsou, pokud jde o přesné druhové určení, obtížně determinovatelné; rozhodně je třeba důsledně odlišovat nákazu larvou š. p. od askaridózy, onemocnění vyvolaného typickým lidským parazitem, škrkavkou dětskou (Ascaris lumbricoides); v lidském hostiteli se dostávají larvy š. p. do různých orgánů, např. do oka; vyvolávají tu zánět, jehož průběh může být velmi těžký; z praxe je však známo jen několik málo takových případů; z nákazy larvami š. p. není třeba mít panický strach; člověk se může nakazit jedině tak, že mimovolně spolkne vajíčko cizopasníka s larvou; tato možnost přichází v úvahu nejspíše u dětí, když např. jedí špinavýma rukama, anebo si hrají ve znečištěném prostředí; základem ochrany zdraví člověka je především udržování hygieny prostředí, v němž se psy žije (včetně venkovních kotců); je nutno pamatovat na pravidelný úklid za použití vhodných dezinfekčních činidel, je třeba dbát na dodržování základních pravidel osobní hygieny, např. mytí rukou před každým jídlem a nelze podceňovat nutnost naprosto pravidelného odčervování psů od nejútlejšího věku až do vysokého stáří; nejvhodnější jsou k tomu přípravky s obsahem pyrantelpamoátu, albendazolu, mebendazolu, fenbendazolu, oxfendazolu, flubendazolu, febantelu; vzhledem k možnosti intrauterinní nákazy je nutno odčervit štěňata přípravkem pro ně vysloveně určeným poprvé 14. den života (ve věku 2 týd.), podruhé ve věku 28 dní (4 týd.), potřetí ve věku 42 dny (6 týd.) a počtvrté ve věku 56 dní (8 týd. = 2 měs.); následně se až do půl roku věku odčervuje v intervalu 1 měs., tj. ve 3 měs., 4 měs., 5 měs. a 6 měs. věku; od půl roku se odčervuje po celý život psa rutinně pravidelně každé 3 měs., tj. ve věku 9 měs., 12 měs. atd.; opakované odčervování v raném mládí je nutné proto, že jakékoli anthelmintikum postihne pouze cizopasníky přítomné ve střevě; nezasáhne stadia extraintestinální (v plících aj. orgánech); odstranění střevních stadií aktivuje larvy čekající v plicích, ty se dostávají do zažívacího traktu, aby zde dokončily vývoj a mohly se rozmnožovat; signálem pro ně, že mají ve vývoji pokračovat, je pokles koncentrace produktů metabolismu střevních stadií v krvi hostitele; jestliže se při druhém odčervení štěňat objeví v trusu psa opět škrkavky jako při prvním, neznamená to automaticky, že použitý přípravek je neúčinný; byl-li použit správný lék v exspiraci (tzv. neprošlý), znamená to jedinou věc, že štěňata měla v plicích další larvy, které využily uvolněné niky; proto je nutno pokračovat v odčervování; po laboratorním vyšetření trusu na přítomnost vajíček š. p., jehož výsledek byl pozitivní, je nezbytné odčervit 2krát, a to v odstupu 28 – 35 dní; negativní výsledek flotace náhodně jednorázově odebraného vzorku trusu nedokazuje, že pes je opravdu prost cizopasníků; při slabší nákaze, kdy vajíček je v trusu poměrně málo, se může stát, že vyšetřovaný vzorek je opravdu neobsahuje; negativní výsledek flotace je potom falešný; za průkazné lze pokládat pouze negativní výsledky vyšetření nejméně třech (!) po sobě jdoucích denních nebo obdenních odběrech vzorků; ty je nutno uchovávat dole v chladnici v uzavřené nádobě pod 2,5% roztokem dichromanu (dvojchromanu) draselného, aby se předešlo event. destrukci vajíček cizopasníků plísněmi; trus po odčervení se musí spolehlivě a naprosto bezpečně zlikvidovat; i když je parazit odčervením usmrcen, vajíčka nijak poškozena nejsou a mohou být zdrojem další nákazy; proto je třeba trus po odčervení spálit; není-li to možné, použije se speciální dezinfekční prostředek určený výslovně k ničení vajíček vnitřních cizopasníků; dospělé škrkavky se v tenkém střevě hostitele přidržují po nějakou dobu přídí těla na jednom místě, pak se přemístí a přichytí načas o kousek dál; protože jsou odděleného pohlaví, mění místa přichycení také za účelem kopulace; místa po přichycení jsou poškozená, krvácejí a snadno mohou být postižena bakteriální nebo virovou infekcí; vzniká tak zánět střevní výstelky provázený průjmem, který se střídá se zácpou; charakteristická je střídavá chuť k příjmu potravy; srst bývá matná a zježená, občas pes zvrací; ve zvratcích mohou být škrkavky; zvláště silné napadení může vést k obturaci (ucpání) střeva; škrkavky nesají krev, živí se střevním obsahem, tráveninou (chymem); proto i velmi dobře živený pes může při větším počtu těchto parazitů trpět nedostatkem některých živin aj. látek, např. vitaminů; psu škodí škrkavky také tím, že vylučují zplodiny svého metabolismu, které jsou pro něho toxické; při mimořádně silné invazi mohou tyto odpadní látky vyvolávat po určité době u psa nervové příznaky provázené křečemi; pes bývá většinou, ne však vždy, více nebo méně vyhublý; u nakažených jedinců a zvláště štěňat se kromě příznaků provázejících napadení střeva zjišťují také příznaky poškození plic i jiných orgánů, např. jater; tyto potíže způsobují larvální stadia putující tělem hostitele a prodělávající přitom svůj vývoj; postižení plic je úměrné počtu larev, které se z krevních vlásečnic provrtávají do plicních sklípků; projevuje se zánětem plic; jaterní potíže se mohou v krajním případě projevit i žloutenkou; významně škodí š. p. hostiteli také tím, že ho oslabují a činí tak náchylnějším vůči jiným nemocem, např. infekčním; proto je nezbytné před každým preventivním očkováním psa v předstihu 10 – 14 dní odčervit; očkování jedince oslabeného cizopasníky by mohlo mít pro jeho zdravotní stav v budoucnu nepříznivé důsledky, protože imunitní odpověď na vakcinaci pak není dostatečná, hladina protilátek nedosáhne patřičné výše

Zpět na seznam ukázek